Wild Secret | The first day - part 2

10. august 2013 at 6:30 | Sonia |  Stories

Nuceně jsem se zvedla z tribuny a pomalu šla k lukostřelbě. Došla jsem k nejbližšímu volnému terči a vzala si luk se šípy. Neměla jsem v plánu si nějak zasřílet, proto jsem si sedla a hrála si s tím v ruce. Netrvalo dlouho a už si mě všimli nějací blbci.
"Čauky kotě, ty jsi tu nová?" zazubil se jeden z nich, no pak to udělali všichni tři.
Ignorovala jsem je, no moc jsem si nepomohla. Tou jejich rychlostí si ke mně sedli a začali žvatlat.
"Jak pak se jmenuješ co? Taková hezká holka jako ty musí mít krásný jméno.." začali se mě všichni vyptávat, já jsem jim odpovídala mlčením a tím že jsem si přehazovala šíp v ruce.
"No tak kotě, mluv s námi."
Jeden, asi ten hlavní, mi začal odhrnovat pramen vlasů, no rychle jsem ho chytla za ruku.
"Nedotýkej se mě" a mrskla mu tu jeho ruku pryč ode mě.
"Hele, ono to mluví.." vypustil jeden.
"A je to naštvané.." řekl druhý.
Bože, jak jsem jim chtěla natáhnout, všem třem. Trenérka si všimla, že sedíme, tak k nám hnedka přiběhla.
"Co se tady flákáte? Zvedněte ty svý líný zadky!"
Všichni jsme se postavili, kluci odešli k svým terčům a já konečně byla zase sama, tedy s trenérkou.
"A kdo jsi ty? Jak to že nemáš úbor? Proč si necvičíš střílení?" sypala na mě otázky jednu za druhou.
"Jsem tu nová, nevim kde najdu úbor, trenér mě poslal sem a nechci" odpověděla jsem jí prostě.
"Ach, proč jsi to neřekla hned? Po hodině ti dám úbor, teď mi ale ukaž jak střílíš."
Ne, nebudu jí ukazovat vůbec nic. Došla jsem těsně k ní a tichým hlasem řekla.
"Nic ukazovat nebudu, pokud chcete vědět moje schopnosti a výsledky zeptejte se u ředitele" poodešla jsem a sedla si zpátky na zem.
Viděla jsem na ní že je šokovaná, něco zabrblala v tom smyslu že se určitě na to podívá a odešla. Koukala jsem na ten terč, byl několik desítek metrů daleko. Normální člověk by neviděl, kde je střed, ale když máte super sílu, vidění nebo rychlost, je to pro vás hračka vidět nějakej malej střed terče několik metrů daleko. Zbytek hodiny, kdy ostatní stříleli šípy do terčů, smáli se, bavili a sázeli se kdo nejlépe střelí další šíp, jsem seděla a sledovala terč a les za ním. Zdálo se jako by pokračoval donekonečna. Po hodině tělocviku jsem měla další zatím normální předměty. Na konci dne jsem byla otrávená z neustálého "Ahoj kotě" "Nazdárek pusinko" a podobných řečiček. Rychle jsem se vytratila z davu hrnoucího se ze školy a zamířila si to po opuštěné lesní cestě. Věděla jsem že se za mnou někdo ze školy plíží, no nedala jsem to znát. Byla jsem sotva už jen pět minut od hranice, když přede mě skočil nějakej debil upírek. Moje tělo se naplo, protože jsem věděla že to bez boje nepůjde.
"Čas svačinky.." řekl a na to se mu začali měnit oči.
Na své straně měl super sílu, rychlost a další nemožné věci, já jenom jak se vyhnout tomu, aby mě ten debil nevysál. Věděla jsem že je ze školy, viděla jsem ho poblíž nějaké skupince, takže tu jsou možná taky. Do.. prkenýho plotu! Využila jsem jeho síly, přetočila se a v setřvačnosti ho povalila na zem. Praštil se sice do hlavy, ale za malou chvíli bude zase úplně čilý na nohách, připravený se do mě zakousnout. Vyskočila jsem na nohy nasadila své nejrychlejší tempo. Už jsem byla jen takový malinký kousek od hranice, když mě někdo povalil na zam. Zmítala jsem se mu, no byl těžký a já s tím nic nenadělala, začal jsem hmatat nad sebou a... Bingo! Mrdla jsem mu ten velkej,těžkej šutr o hlavu, znovu a znovu. Dokud nepraskla lebka a on se svalil. Rychle jsem ho ze sebe schodila a utíkala k hranicím. Když jsem byla za nima, ohlédla jsem se a viděla jsem jak pomalu přichází k sobě, začala jsem znova utíkat. Tentokrát jsem zahla mezi stromy, aby mě hnedka neviděl. Les za hranicí je temnější, aby se mohli schovat. Les za hranicí je snad nekonečný, aby mohli běhat, utíkat jak daleko chtějí. Les za hranicí je jejich teritorium, takže musíte dodržovat nějaké pravidla. Žijí ve skupinách, do takových ke které jsme se přidali. Mají komunikační síť myšlenek, jsou divočejší, nebezpečnější, rychlejší, chytřejší, mazanější, dokážou se lépe schovat. No nikdo z nich není černý, nýbrž bílý nebo tmavé tmavě hnědé nebo modré barvy. Neodráží se od nich světlo, spíš ho jakoby pohlcují...jo a žijí hluboko v lese. Uběhla jsem několik kilometrů a pak dalších deset, ještě deset, uviděla jsem značku symbolizující zbylích deset kilometrů k městečku. Došla jsem k známému obydlí, zastavila jsem se, rozhléhla se po skupince domků uprostřed tohoto lesa. Nikdo by neřekl, že zde někdo může bydlet, no já tu bydlím a ostatní také, toto místo, tento les za hranicí je lepší než jakýkoli les, který jsem viděla a že jich bylo hodně. Pomalu jsem kráčela k našemu domku. V ulicích postávali skupinky přátel, sousedů, obchodníků no prostě všichni se rozhodli že budou chodit více do ulic. Pozdravila jsem pár lidí, někteří se na mě zvědavě koukali těma svýma uhrančivýma očima. Přidala jsem do kroku, není radno zahrávat si s ohněm. Doma bylo ticho, takže si šli zaběhat do lesů, skvělé. Vzala jsem si něco k jídlu, sedla si do obýváku na gauč a pustila se do čtení knížky. Tady, v tomto malém lesním městečku jsem na sebe nesměla moc upozorňovat, přece jenom jsem tu jediný člověk a nemají ke mně důvěru. Mojí "rodinu" přijali hned, proč by ne? Jsou stejného druhu, ale mě? Proč, vždyť jsem jenom hloupý člověk, no ale já zas tak hloupá nejsem, vím co se děje kolem mě. Už mě nebavilo číst, tak jsem si lehla a přemýšlela. Po půl hodině zírání do stropu jsem se rozhodla, že prozkoumám les a to nebude žádná hračka, přeci jenom ubíhá do nekonečna. Převlékla jsem se z oblečení, které jsem měla na sobě do sportovnějšího a pod to si vzala plavky. Měla jsem v plánu hledat vodopád, vždycky jsem hledala vodopád, ani nevím proč. Vykradla jsem se potichu, zadním vchodem domu a utíkala do lesa. Za chvíli se mi městečko ztratilo mezi stromy z dohledu. Chodila jsem sem a tam, doleva, doprava, do kopců a zase strmě dolů, až jsem zaslechla hukot vody. Byl sice nepatrný, no pospíšila jsem si tím směrem. Blížila jsem se k hukotu vody, došla jsem na kraj srázu vedle kterého šla do výšky skála. Vysoko, přímo ze skály, kousek níže od jejího vrcholku se dolů řítila voda. Hodně vody, koukla jsem dolu, která končila v jezeru. Začala jsem šplhat po vysoké skále, lézt po ní bez jistění je úplné bláznovství, ale můj svět je už tak dost bláznivý, tak co. Hlavní bylo to nepodělat, podělat to by zanamenalo spadnout dolu a pořádně si rozbít hubu, protože jsem ještě nebyla ani nad jezerem do kterého padala všechna ta voda. Lezla jsem a lezla, až jsem konečně dosáhla vrcholu. Byla to rovná plocha, odhaduju tak 6 metrů šířky i výšky, takže tu byl i nějaký ten prostor. Sundala jsem si tílko, šortky a boty. Stoupla jsem si na úplný kraj skály, připravila se ke skoku a skočila. Udělala jsem pár otoček a pak jsem mířila střemhlav do vody. Za pár sekund všechny vzuky pohltilo ticho.
 


Comments

1 Anette Dittr | Web | 10. august 2013 at 10:03 | React

Super povídka! :)

2 Nee | Web | 10. august 2013 at 11:24 | React

pěkně napsané :-)

3 DeeXx | Web | 11. august 2013 at 9:58 | React

Vždycky jsem chtěla psát povídky.. Bohužel na to nemám takový talent jako ty.. Krásně napsané :)

4 The Archive Of Lost Dreams- TVD fanfiction | Web | 11. august 2013 at 19:13 | React

konečne som si našla čas prečítať si to. a páni... je to super. moc moc si prosím ďalšiu časť :D

5 chucky | Web | 16. august 2013 at 19:47 | React

Dobře to nandala tomu upirskymu hajzlovi :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement